Co s sebou?

Vzhledem k situaci popsané dříve, tedy že jsme neměli zas tolik času na plánování a balení, se celý postup poněkud omezil na diskuzi v jakém oblečení pojedeme, co budeme jíst, kde budeme spát a jak si udělat KAFE (priority, že ano).. Však taky nic jiného dělat, než jízda, spánek a jídlo, nebudeme.

Každopádně velká otázka byla počasí. Všichni strašili, že bude vítr, déšť, možná až sníh. Každý kdo byl na Islandu ví, že to pravda určitě je. Takže i my jsme plánovali co s sebou s představou, že každý den se vyhýbáme kapkám deště.. ale ten vítr jsme si neuměli fakt představit. Ale OK, přijali jsme na pár týdnů klíčové slovo Gore-Tex, dokoupili všechno, co to slovíčko mělo na štítku (kalhoty, bundy, návleky na tretry,…) a ostatní oblečení velmi omezili. Panoval názor, že budeme pořád na kole a jen by bylo fajn se večer převléct.

Tedy finální množina oblečení vypadala:

  • několik merino ponožek s ohledem na to, že se prostě bude častěji prát
  • merino trenky (1 ks, ano) – kdo zná, tak ví, že do cyklo oblečení potřeba nejsou
  • merino triko „do města a na cestu“
  • merino triko na spaní
  • merino mikina na všechny příležitosti
  • cyklo kraťasy jakožto každodenní „nástroj“
  • cyklo dres
  • návleky na nohy a ruce jakožto zateplení, když bude náhodou zima
  • gore-tex převlečné kalhoty s představou, že půjdou přes cyklo kraťasy (nakonec počasí přálo a měl jsem je tak dvakrát na sobě – vlastně se mi v tom docela špatně šlapalo)
  • gore-tex ultra-light větrovka od Tilaku (suprová česká značka BTW)
  • péřovka na večerní chill v horách
  • další asi 2 funkční trika
  • cyklistické tretry – kdybych jel znovu, asi bych si je už nevzal – neustálé padání na kamenitém terénu kvůli těžkému vycvaknutí nohy z pedálu nebylo příjemné
  • pantofle na brodění řek a odpočinutí nohou – velmi důležité – řek tam bylo dost a i večer si nohy chtěly odpočinout

Teďka si to čtu zpětně a evidentně se mi kromě slovíčka „Gore-tex“ dostalo pod kůži i „Merino“.. ale fakt – velký pomocník. Žádná reklama!
Další princip, který tam je vidět je možná „ultra-light“ – opravdu se mi nechtělo tahat nic navíc – hlavně z hlediska velikosti našich brašen.

Spaní, spacák, stan (no to snad ne!)

Přichází řeč na věci na spaní. V rámci toho, že jsem prostě nechtěl brát dost věcí jsem sbalil jen to nutné po jisté zkušenosti z českých hor. Tedy šel jsem do rizika – letní péřový spacák (Viking 300, Warmpeace), ultra-light nafukovací karimatka Sea-to-summit a kus stanu.

Osobně nemám rád spaní ve stanu – většinou se tam člověk mačká, nemá kolem sebe prostor, je tam moc teplo, dusno apod.. Tedy z 90 % spím čistě venku, případně pod plachtou. Tady jsem nakonec dospěl k závěru, že bude výhodné ten stan vzít.. ať už kvůli předpovědi, tak i kvůli tomu, že v době extrémně dlouhých dnů nám to trochu odstíní světlo v noci (což bylo nakonec úplně jedno – únavou jsme vždycky spali do pár minut).
Tedy s Maxem jsme si rozdělili stan napůl a já většinu cesty vezl kus plachty a tyče. Kdyby pršelo, tak by to bylo o dost nepříjemnější. Takhle to byla pohodička a ve stanu jsme opravdu trávili jen čas spánkem (žili a vařili jsme vždy venku).

Jako důkaz „málo věcí“ chci jen zmínit, že jak oblečení, tak spacák a karimatka se vešly do přední brašny pod řidítkama. Část stanu vždycky šla na zadní brašnu pod sedlo, velká část oblečení byla vždy na mně, nebo připravena k rychlému použití.

V ostatních brašnách byla elektronika (powerbanky, kabeláž), nářadí na kolo (duše, nářadí, řetěz, dráty, apod.), doklady a osobní věci atd.

Jídlo

Vycházel jsem ze zkušenosti vloni, kdy se mi podařilo na 8 denní trek vzít skoro všechno jídlo s sebou z Čech. Tedy sušené jídlo, ořechy, instantní jídla apod.
Měl jsem velmi dobrou zkušenost s doma sušeným masem – tedy od května bylo připraveno asi 300 g nasušeného hovězího. K tomu mám dobré zkušenosti s ořechy či jinak vysušeným jídlem. Tedy zhruba tohle jsem jedl:

  • sušené hovězí maso
  • sušená hlavní jídla
  • kuskus
  • tuňák
  • ořechy
  • energetické gely – jako rychlý zdroj energie když půjde „do tuhého“
  • tyčinky pro pokrytí denních svačin
  • tortilly + bazalkové pesto + cheddar – skvělá kombinace na svačinu
  • protein jakožto drink po výkonu
  • Edgar power drink jakožto drink během dne – kombinováno s vodou a hořčíkem
  • hořčíkové drinky pro prevenci proti křečím (se kterýma mám problém)
  • káva – jo, tohle tam mělo svoje místo; taková denní odměna – extrémně dobrá zkušenost s DripIt – kdo nezná, koukněte na to
  • čaje, cukr
  • nějaké sladké smetí kolem – hroznový cukr, čokoláda apod.

Celý setup na vaření podporoval plynový vařič, kde jsme bombu v pohodě sehnali v Reykjaviku a k tomu hromada zip-lock pytliku v podstatě na všechno.
Samozřejmě jsme nějaké jídlo dokupovali i na místě a v kempu, pokud to šlo, dávali jsme i nějaké „prasárny“ na udržení pohody a dobytí energie a tuků.

Jídlo tvořilo náplň skoro celé brašny pod sedlem a vážilo tak 8 kg odhadem. S přibývajícími dny jídlo mizelo a to bylo trochu dobrý a trochu špatný.. „alespoň netahám tolik věcí“ vs. „nemám co jíst“.

Přesun na Island

Z ekonomického pohledu jsme zvolili relativně levné letenky z Wroclawi. To s sebou neslo nutnost přepravit se z Prahy do Wroclavi a až pak letět přímo do Reykjaviku. Vzhledem k brzkému rannímu letu to vyšlo pěkně blbě – noční autobus z Florence, 8 hodin čekání na letišti a až pak ta „zábava“.

Kola jsme museli přepravit nějak sofistikovaně a bezpečně – tedy oba jsme zvolili textilni vak na kolo, kde jsme naše kola rozebrali, věci naskládali do vaku, obložili kartony a folii a jen doufali, že nás řidič v Flixbusu vezme (popravdě dělal drahoty a my fakt stáli v 10 večer na Florenci a čekali až si jako poslední budeme moct naložit naše 35 kg obří zavazadlo do autobusu – tedy v záloze jsme měli kamaráda s autem – ale to byla poslední možnost)….

Během cesty jsme museli tak různě přesedávat, přebalovat, abychom se vešli do limitu zavazadla na letišti apod.. tedy takový styl cesty vlastně moc nedoporučuji a být nevyspalý hned na začátku cesty asi nebyl nejlepší nápad.

První pocity na Islandu

Cestu jsme měli šťastně (a velmi unaveně; s cca 2 hodinami spánku) za sebou.
No a pokud už vás to nebaví číst dál, tak bych to zkrátil: byla zima, sluníčko, dlouhý den a brutální vítr.

Každopádně trochu dopodrobna. Z Wroclavi jsme odlítali v letní den – cca 29 stupňů. Do Reykjaviku jsme přiletěli ač taky letní den, ale s krásnými 11 stupni na teploměru a první zkušeností místního větru. Ale musím říct, že už klesání po 4 hodinovém letu na místní malé letiště bylo kouzelné – objevovala se krajina kamenných plání, zelených kopců, a oceánu hned vedle. Dokonce jsme viděli i naši (jedinou) silnici z letiště do města, která nás čekala a jako jedna čára vedla krajinou. Celý zážitek jen kazili turisti s telefony v ruce – bylo prostě vidět, že jich tam bude hodně.

Při výstupu na nás dýchnul místní studený vítr – což mě potěšilo…., cestou jsme vybrali místní hotovost a čekali na kola na výdeji nadměrných zavazadel. Naštěstí vše v pohodě, kola neponičená a nás překvapilo (ale věděli jsme o tom) bylo místo na smontování kola pro cyklisty – přímo na letišti – v zemi, která není prostě moc vyhlášená cyklistickými stezkami.

Tam jsme strávili po příletu asi 2,5 hodiny ve snaze udělat z naší hromady součástek zase něco, na čem se bude dát jezdit a nerozpadne se v půlce, nabalit všechny věci, jídlo atd. do brašen. S překvapením jsme nikoho s kolem na letišti či v dílně pro kola nepotkali…

Po vtipné projížďce kola na parkovišti na letišti – kdy jsme zažívali poprvé masu hmotnosti na kolách (tedy relativně špatnou ovladatelnost) a reálné podmínky na Islandu, jsme už mohli vyrazit. Kam? Jak?

Tak čau a příště už reálné story z jízdy.. čekají nás West Fjordy!!