DEN 5 – jiná krajina
Nerad to řikám, ale po vystoupení z BUSu, přespání v campu a ranním probuzení jsme byli opravdu v jiné krajině. Včera pršelo, byla mlha a hnus. Dnes ráno bezvětří, sluníčko, teplo. Ráno jsme nakoupili v místním obchodě (který se víc blížil suvenýrům) – dokoupili základní potraviny na dalších 5 dnů a připravili se na dlouhý den – cesta do HOR.
Ráno jsme u obchodu potkali dvojici motocyklistů. Koukali jsme na jejich mašiny – BMW a KTM s potřebnými kufry a výbavou na dlouhé cestování. Oni zase koukali na naše stroje… měli jsme poněkud jiný typ cestování. Mysleli jsme si, že jedou stejnou trasu a to se po pár km na „nástupní“ asfaltce potvrdilo. Vřele jsme se zdravili a oni mířili poněkud větší rychlostí vstříc horám.
Po asi 30 km ve velmi klidném terénu, počasí i tempu se silnice začala měnit. Zprvu na šotolinu – na kterou jsme byli zvyklí z Fjordů. Druhak na kamenitou a rozbitou cestu, na které byl problém se udržet v sedle. Bylo tak moc teplo, že jsme šli do kraťasů a trika (teda alespoň já) a čekal nás první brod. Ten jsme si ještě plni nadšení užívali a těšili se na další. Brody nám totiž nabourávaly stereotyp jízdy a konečně to nebylo jen „šlapat a šlapat“.
V tuhle chvíli nám průměrná rychlost začala radikálně klesat. Po prvním brodu se cesta změnila na kamenitou a velmi rozbitou. Vlastně jsme vůbec nevěděli co čekat… Na cestě jsme potkávali takový ty brutální jeepy, čtyřkolky a terénní motorky. Po dalších pár kilometrech ale přišel zlom (doslova) – asi 250 výškových metrů s pořádným stoupáním. Pro naše kola i pro nás nereálné vyjet, tak jsme si užili asi 1,5 hodiny tlačení kola po cestě, kde se nám klouzaly nohy zpátky dolů.
Ten den jsme chtěli dojet do campu, který byl na začátku hor. Očekávání byla chatka s ubytováním, kuchyňkou a horkým pramenem. Realita byla trochu jiná – vyčerpaní jsme předčasně rozbalili stan vedle nějakého jezírka, na „sopečném“ písku a zábava v podobě 4 denního zážitku „horská silnice“ mohla začít.
DEN 6
Tohle byla bída. Nic jsme neujeli. Teda sice asi 38 km.. ale za 7 hodin?? Ráno jsme se vzbudili u jezírka a ještě museli dojet včerejší dluh ke campu. Tam jsme si dali oběd ukrytí v kuchyňce a dokonce jsme zvládli i koupačku v teplém jezírku. Začaly i pořádnější brody a pořádnější „silnice“.
Zbytek dne byl.. až bych řekl… DOBRODRUŽNÝ. Mlha dokreslovala atmosféru a my se po koupání těžce vypravovali na cestu. Cíl byl nějaký hut (přístřešek) – ale vlastně jsme vůbec nevěděli: jak vypadá, kde je, jestli tam někdo náhodou nebude a jestli před tím na kamenité cestě s větrem a mlhou neumřem či se neztratíme. Najednou se v mlze před námi objevila blikající oranžová světla. Trochu nás to vyděsilo – fakt jsme nevěděli co to je, když za celý den nikoho nepotkáváme. Popelářské auto byla první myšlenka.. ale co si budem – trochu blbost.. No nakonec to byla islandská záchranná služba – dva borci se k nám blížili v obřím terénním autě, tak jsme se klidili mimo cestu. Zastavili u nás a trochu se vyptávali. Údajně hledali auto ztracené v mlze, tak jestli jsme ho neviděli. Pak se ptali kde spíme. Řekli jsme jim naše plány a asi jsme vypadali dost důvěryhodně, protože po chvíli už mizeli pryč. My taky. Mířili jsme k červené tečce na papírové mapě (dle legendy „hut“). Problém byl ten, že červená tečka průměru asi 3 mm na papírové mapě zakrývala prostor asi 9 km2 – což není malá plocha. Mapy.cz taky nevěděly. Takže u jedné zatáčky, kde byly vyjeté koleje, nás trochu osvítilo a začali jsme řešit kde že to vlastně je. BINGO.. koleje a pár set metrů v hlubokém písku nás zavedly k dvěma maringotkám. Jedna z nich jako sklad, v druhé dvě palandy a místo na spaní. Uff.
Ustlali jsme si, dali si v klidu večeři, pustili dobrý islandský songy a šli spát. Trochu změna po silném větru a spaní ve stanu.
DEN 7
Budíme se do slunce a vlhka – v budce bez větrání nevyschlo skoro nic. Kola to předchozí 2 dny pořádně odnesla – bahno, mírný déšť, prach z cest. Už nám to skoro neřadilo, nebrzdilo a kolo bylo velmi „hlasité“. Dopřáli jsme jim trochu ranní hygieny a kola umyli a ošetřili řetěz a všechno pohyblivé. Konečně nás čekala proslulá horská silnice 26. Ta se táhne od severu k jihu a míří přes islandskou vysočinu.
Silnice se zlepšila … trochu. Kameny začaly být trochu menší. Ale o to víc hluboký písek/štěrk. Cestou pár aut – klasika v terénní úpravě. Co se ale změnilo hodně byla krajina. Začali jsme vidět z jedné i druhé strany ledovce. Celodenní pohled byl zhruba tento – viz. foka níž. Ledovec vlevo, ledovec vpravo, silnice před námi, placka a.k.a. krajina nikoho a pár brodů přes cestu.
Tady začala sranda s jedním brodem přes řeku. Voda přímo z ledovce, mohutný proud, asi 50 metrů na šířku a různá hloubka. Já se na něj moc těšil.. ale po chvíli se ukázalo, že je na hraně brodit ho sám. Tedy já jsem stěží přešel do půlky a šel pomoct s kolem Maxovi. Jeden nad kolem, druhý pod kolem. Tady jsme měli nějaké ztráty – žabky uplavaly. Ostatní účastníci v autech na nás koukali trochu divně.
Za další dva brody jsme dorazili do kempu, kde jsme před chatou potkali dvojici cyklistů. Horská kola, brutální brašny a vypadali velmi zkušeně.. pár ze Slovinska, ze kterých se vyklubalo, že mají zkušenosti už asi 15 let s bikepackingem a obecně cestování s kolem. Jeli dokonce PCT v Americe. Zatím jsme se s nima jen pozdravili a jeli napřed. My si dávali ještě oběd v úkrytu a milé společnosti. Byl nějaký mezinárodní den rangerů a dávali sušenky a kávu zdarma. Chtěli jsme se trochu hecnout a dojet dluh z předchozích dnů. Ale únava způsobila předběžné campování v horách s výhledem na ledovce.
Ustlali jsme si na kamenném podloží, uvařili a šli si lehnout. Byla už minimálně půlnoc – ten den jsme jeli fakt dlouho.. 13 hodin na cestě.
Co dál?
Další pokračování hor. Trocha asfaltu. Začátek duhových hor. Potkávání slovinského páru na kolech.