Jestli si pamatujete, jak skončil minulý příspěvek, tak víte, že se už asi třetí den touláme po islandské vysočině na kole. Zažíváme dlouhé dny plné sluníčka, horské silnice a výhledy na ledovce.

DEN 8 – probuzení mezi ledovci

Předchozí den byl vyčerpávající. Stan jsme si postavili na kamenitém podkladu hned vedle cesty. Nebylo moc rušno – ale i tak jsme potkali pár aut projíždějících kolem našeho nocležiště. Ráno jsme vstali do super počasí, udělali si snídani a kávu, zamávali dvojici cyklistů, o kterých jsme minule mluvili a pomalu se vydávali taky na cestu.

Stan, výhled na ledovce, kameny a příprava kávy.

Krajina se moc neměnila – kamenitá cesta, ledovce, brody, výhledy. Na konci dne jsme dojížděli ale přeci jenom k „nové krajině“. Další den už opustíme silnici F26 a míříme do Duhových hor!

Místo na oběd a popovídání s místníma.
Den 8 – k jezeru.

Ubytovali jsme se na jediném trochu krytém místě – a to na břehu jezera za násypem. Dali si večeři, kochali se vodní hladinou a plánovali další dny. Stálo před námi rozhodnutí kudy jet a co všechno vidět.

Jezero a naše místo na spaní.

DEN 9 – Duhové hory

Ráno na břehu jezera bylo příjemné – lehké omytí ve vodě, snídaně a výhled na sluncem zalitou hladinu. Měli jsme naplánováno. Dneska se dostat do centra Duhových hor – kempu Landmannalaugar. Duhové hory mají název podle barev, jakými hrají – během dne to poznáváme – to uvidíte z fotek. Původně byly Duhové hory důvodem, proč jsem o Islandu vůbec přemýšlel. Chodí se tam pěšky trek dlouhý asi 80 km a všichni „turisti“ končí právě ve zmíněném kempu.

Od jezera jsme se ještě pár kilometrů drncali po štěrkové cestě – už jsme si na ni pomalu zvykli. O to větší překvapení byla přítomnost asfaltu po dalších pár kilometrech! Ale teda silnice se měnila fakt během pár centimetrů.

Změna povrchu – nečekané, prospěšné.. ale jen na chvíli.

Asfalt jsme si užívali plnými doušky. Dokážete si představit, když jedete po 300 km štěrku po něčem pevném. Naše kola (i my) chytla druhý dech a vyrazili jsme po asfaltu asi o 200 % vyšší rychlostí! Za chvíli doháníme zmiňovaný cyklo pár a loučíme se s nima – jedou totiž jinou cestou. Nás po asi 10 km po asfaltu totiž čeká znovu „horská silnice“ – rozuměj hluboký štěrk a kameny. Bohužel se k tomu přidává ještě hromada aut, protože kemp je vyhledávaným místem turistů i na jeden den. Jsou tam kolem treky na krátké procházky… Tedy – autobusy, auta, motorky. Nic moc po té samotě v horách.

Barvy všude kolem.

Žili jsme v myšlence, že dneska bude nenáročný den. Mysleli jsme si totiž, že cesta bude dobrá. Ale písek, občas hlubší než v horách předchozí dny, způsobuje vyčerpání a 20 km do kempu zdoláváme opravdu dlouho. Navíc bylo teplo a všude prach – kombinace způsobující, že jsme večer do kempu přijeli jak prasata.

Barvy, nádhera.

Auta, autobusy, davy turistů a jistá komercializace trochu kazí dojem. Byli jsme zvyklí na pár lidí za den, teď jich máme v Landmannalaugar stovky. Ale co. Trochu si to užíváme – jídlo a pití, normální záchody… Jdeme se každý kousek projít na okolní trek, ale za nedlouho mizíme – máme vytipovaný kemp směrem z hor.

Poblíž Landmannalaugar.
Den 9 – Duhové hory

Kemp příjemný. Osobně mě zaujalo, jak se místní schází v horách na víkend. Něco jako u nás, když jedete na chatu. Byl pátek a v našem kempu se sešla asi 3 auta s rodinami, tradičními islandskými svetry, cool kempingovým vybavením a hromadou jídla a prostě si užívali a bavili se. V horách, v kempu.

DEN 10 – úprk z hor

Měli jsme naplánováno, že tenhle den už definitivně zmizíme z hor. Čekalo nás asi 20 km z kopce po silnici „horského“ typu. Na druhou stranu jsme jeli fakt jenom z kopce, tak to šlo – ale pádům jsme se nevyhnuli. Přebrodili jsme poslední řeky, užili si průjezd kolem Hekly – aktivní sopky. Byla zahalená v mlze, tak to tomu všemu dávalo hezkou atmosféru.

Poslední „horské“ atrakce

Po opuštění horských cest a napojení na asfalt jsme zase stáli před „novou érou“. Pevný povrch, můžeme jet rychle a nehrozí pád v důsledku zaboření předního kola. Cestou koukáme ještě na nějaké vodopády, dáváme oběd v kempu po cestě a začíná trochu boj s časem. Vyhlídli jsme si autobus, který nás popoveze jednu nebo dvě zastávky na poslední místo naší cesty.

Součástí cesty na autobus bylo bohužel i asi 10 km po silnici číslo 1. Silnice obíhá celý ostrov dokola, všichni turisti, autobusy i místňáci po ní jezdí a (nechápu jak) se i část cyklistů vydává na dobrodružství právě po ní. My jsme si to moc neužívali – velký provoz, úzká (žádná) krajnice, lidi předjíždějící jak blbci.. Trochu jsem do toho šlápli ať rychle dojedem do města Hella, odkud nám jel autobus do Skoga. Do autobusu jsme se úspěšně s kolama nasoukali a po chvíli jsme vystoupili přímo v kempu u vodopádu.

Naštěstí byl večer a nebylo zcela ideální počasí, tak jsme rozbalili stan, postarali se o kola a vyrazili k vodopádu, kde nebylo tolik lidí. Je to ohromná masa padající vody a zážitek moc hezký.. ale další den se potvrdilo, že tady stojí každý turistický autobus a auto a všichni tady jsou. Hromady lidí, každý si to fotí… no – trochu něco jinýho, než na co jsme byli zvyklí.

Skogafoss – jedna z „must see“ věcí na Islandu – to taky odpovídalo počtu lidí.
Den 10

REYKJAVIK a KONEC

Další den jsme si ještě udělali krátkou procházku kolem Skogafoss a s předstihem jsme už čekali na autobus, který nás měl dovézt až do Reykjaviku – měli jsme obavu, abychom se s kolama vešli. Nakonec jsme se tam nějak dostali a asi po 2 hodinách jsme byli ve městě – asi by se dalo naše dobrodružství ukončit. Já si jenom vzpomínám na cestu autobusem s pohledem na místní města a krajinu a v uších GusGus (islandská skupina) hrající stejně nazvaný song při průjezdu městem Selfoss.

Ve městě jsme ještě udělali asi 30 km okruh, koukli na to zajímavý, dali si dobrý kafe a mířilo do kempu, kde jsme trávili i první noc.

Další dopoledne jsme vyrazili na autobus, který nás měl dovézt na letiště – no.. plán moc nevyšel. Autobus nebral kola – ikdyž to bylo nějaký divný a jedno kolo z letiště přivezl. No nic, 45 km po rušný silnici před námi. Co si budem povídat – smutný zakončení celý cesty. Byli jsme unavení a znechucení cestou po „dálnici“ po asfaltu. Ale co – na letiště jsme bezpečně dorazili, zabalili kola, hodili do letadla a už mířili do Wroclawi. Nuda. Pak ještě autobus do centra a pak až Flixbus do Prahy. Byli jsme unavení – ale šťastní, že nemusíme do Prahy na kole. Jeden z plánů (mých, šílených) totiž bylo to vzít z letiště přes Krkonoše do Trutnova na kole… 😀