Letošní Silvestr jsem neplánoval dopředu – ani to nešlo … žádná chata s kamarády se kvůli situaci v Čechách (a i všude jinde) ani konat nemohla (ok, neměla). Zároveň jsem toužil po dobrodružství a nějakém sportovním vyžití! Od Vánoc jsem tedy sledoval předpověď počasí a pořád zvažoval: „sněžnice, nebo bike“? Sami asi tušíte, jak to dopadlo.. a já při vánočních svátcích trávil čas s rodinou … a nad mapou – kudy pojedu, kolik vezmu jídla, kde budu spát apod.

Začínáme (často budu používat množné číslo – ale jel jsem sám.. jen mám asi tendenci počítat i svoje kolo do skupiny) tedy 28. prosince v Praze, kde s vidinou 4 hodin cesty vlakem usedám do vlaku směr Javorník ve Slezsku.

Po třech přestupech, kocháním se v Javorníku (300 m.n.m.) (fakt – mají tam hezký zámeček) začíná ta pravá cesta. Mířím na sever do Bílé Vody (nejsevernější vesnici v tomhle výběžku), kde po minutí klášteru a zámku (vesnice moc hezká, i takhle za tmy) začínám stoupat na hřeben. Cestou ještě potkávám partičku lidí, kteří (zcela nelogicky.. ale bylo to vtipný) stěhují na kolečku stánek na jarmark (nebo jak to nazvat). V první chvíli jsem se lekl, že cesta je zavřená a já neprojedu dál (protože to vypadalo z dálky jako něčí brána do baráku), ale nakonec jsme se jen minuli, pozdravili a vyměnili nechápající pohledy – já na budku, oni na blázna na kole, který se evidentně chystá přespat venku.

Po pár kilometrech stoupání (alespoň jsem se zahřál) to na rozcestí Růženec začíná. Toho dne totiž řádil silný vítr (ČHMÚ vydalo Vysoký stupeň nebezpečí a vítr až 110 kmph) a na hřebenu se to teprve začalo projevovat. Sněhu taky přibylo a od rozcestí tlačím kolo do kopce. Cesta mi zabrala o poznání déle, než jsem plánoval, ale užil jsem si cestou i pár sjezdů a za svitu 300 lumenů balancoval s kolem ve sněhu. Ale jo, „we did it“ a jsme na Borůvkové hoře (899 m.n.m) bez „ztráty kytičky“ a (co důležitější): stromu či větve na hlavě. Pod rozhlednou (nebo spíš co nejvíc v závětří) jsou ještě dva stany a já ulehám do nového žďáráku po stříšku vedle rozhledny.

Noc byla větrná, ale zima nebyla. Bál jsem se, protože mělo napadnout podle předpovědi asi 10 cm nového sněhu – ale nestalo se tak (jak později zjistíme… pouze tady na severu se tak nestalo). Zkouším chytnou východ slunce na rozhledně – neúspěšně (ale zato pořád hezky fouká a mraky se převalují rychlostí blesku). Jedem dál! Oproti plánu beru víc cyklostezek, než turistických cest na hřebeni (asi bych tam nechal duši) a konečně se objevují ty pravé Zapomenuté hory (jak je občas Rychlebkám přezdíváno).

Pláně, bez lidí, nahoru a dolů po polních cestách. A moje oblíbené místo: Hraničky. Před nimi jsem si tedy užil překračování spadlých stromů přes cestu s tímhle „expedičním“ (a.k.a. těžkým jak prase) kolem. Jo, foukalo, POTVRZUJI.

Ale konec rozjímání a zpátky do práce, ehm, na hřeben. Vydrápat se na Špičák (957 m.n.m).

kolem studánky (kde proběhl oběd a 10 minutová sněhová bouře). Pak začaly ty ikonické sjezdy a hřebeny Rychlebek! To fakt stojí za to. Akorát sněhu zase přibývá a času ubývá. Na Smrk se potřebuju dostat relativně rychle, protože v plánu je ještě pod Králičák.

ALE: sněhu přibývá každým výškovým metrem a já asi 3 km tlačím do kopce. Stopa projetá od auta (tipuji lesáci) a já si můžu vybrat, jestli kolo půjde ve stopě, nebo já. Většinou volím kolo, protože překonávat odpor sněhu kolem je těžší, než v tom chodit. Tady je asi vhodné zmínit, že na cestu jsem zvolil klasické pedály a pohorky. Jet v tretrách, nohy bych asi nechal už někde na Borůvkové hoře.

No nic, všechno jednou končí. I stopy od auta… dál už jenom tlačení do „grande finale“ zelené turistické na hřeben k Smrku (1127 m.n.m). Dalo mi to fakt zabrat – kopec prudký, cca 25 cm sněhu a kolo taky nebylo lehčí (asi jsem málo ujídal zásoby).

Na Smrku se mi dokonce podařilo zachytit i mě samotného, což často nedělám. A jsem rád, že jsem za celou cestu na Smrk nikoho nepotkal – ušetřili jsme si všichni nechápající pohledy.

Ze Smrku je už cesta jasná. Ač jsem to chtěl trochu objet (protože sněhu na hřebenu dost), tak jsem zvolil přímou cestu na Paprsek po mnou známé hraniční stezce přes Travnou horu. To už se začalo stmívat a já si částečně užíval sjezdy ve sněhu v kombinaci s tlačením kola a proklínáním sebe sama, co jsem to vymyslel. Ale jo, potkávám dvojici běžkařů, kterým jsem občas trochu načechral ujetý povrch na cestě (ups, sorry) a padám k paprsku. Už je totální tma a dochází mi.. takže hraniční stezku přes Kladské sedlo dneska vynechám (ale doporučuju – další hezké místo na bike.. minimálně bez sněhu). Únikovka do Kunčic a následné škrábání na rozhlednu Štvanice (866 m.n.m) mě alespoň zahřálo.. a přidalo pár set výškových metrů do trackingu. Vedle rozhledny totiž stojí čerstvě postavená „odpočívárna“, což byl i můj cíl. Spí nás tam (teda nespí, víš jak) víc a tak užíváme i trochu „sociálního kontaktu“ … ale já po vydaných 5000 kcal a průměrné rychlosti z dneška 6.5 kmph (což odpovídá spíš rychlejší procházce) usínám velmi brzo.

Další den jsem pracovně nazval REST DAY. Což mi ale pak došlo, že nebude tak pravda. Sklouznout se do Starého města pod Sněžníkem, překonat dva hřebínky a pak vystoupat na Dlouhé Stráně, to byl můj plán. Jako jo, na prvním hřebínku se naskytl boží výhled na Králičák. Na druhém hřebínku (z Branné do Koutů) už se nic tak zajímavého nestalo…

V Koutech nad Desnou (540 m.m.m) jsem dal teplý oběd a DripIt kávu a sledoval frmol na lanovce a sjezdovce. Turisti si chtěli užít předposlední den v roce a skialpinisti využívali sjezdovku asi na trénink.. Poslední úsek: už se jen vyškrábat na Dlouhé Stráně!… jo, tohle je ten rest day, honilo se mi v hlavě v zápětí.

Úsek asfaltky dlouhý asi 16 km tě vytáhne až na horní nádrž Dlouhých Strání (1353 m.n.m.). Všechno by bylo super, kdyby od spodní nádrže nazačalo být na silnici souvislých 10-20 cm sněhu a mně nezbývalo nic jiného, než si zase vybrat, jestli ve stopě od auta půjdu já, nebo kolo.

Západ slunce na horní nádrži jsem bohužel nestihl, ale hřeben naproti hrál barvama i tak a tak jsem si užíval chůzi (ne, kecám; už jsem chtěl být nahoře). Dokonce mě předběhla slečna venčící psa, která šla už z Koutů, bez batohu apod… jestli se chodí projít nahoru a dolů každý den, tak respekt. Každopádně útulna pod horní nádrží už čekala a já ji rád tentokrát využil k přespání a úkrytu. Spolu s dalšíma jsme strávili hezký večer povídání o horách, outdooru atak.. a ano, bylo nás tam víc než 2!

Energie na pořádný focení hvězd už nezbylo, ale i tak: pár fotek z mobilu.

Další den už jsem nikam nespěchal. Ač byl plán ještě o jeden den delší (sjet do Koutů, vyjet na Praděd, spadnout do Vrbna, vyjet na Pytláka a dojet do Jeseníku), už jsem se chystal domů. Nějak mi toho sněhu stačilo a kolem Pradědu jsem to čekal ještě horší. Takže v rámci mého „nikam nespěchám“ jsem odkládal sjezd do Koutů se slovy „vždyť jedu jen dolů, to bude rychlý“. Avšak co jsem včera tlačil nahoru, jsem dneska musel částečně tlačit dolů. Fatbike nemám a v 20 cm sněhu to prostě nešlo. Když se obnovily koleje od aut, už jsem si troufl nasednout na kolo jak na koloběžku (s jednou nohou připravenou balancovat) a se zamrzlýma brzdama (jo, V-brake trvá chvíli, než se proberou z nánosu sněhu a ledu) frčel dolů. Dobře: jel, motal se, klouzal, brodil se, padal. Alespoň byl čas na focení..

Od spodní nádrže už byl jen led, takže „pohoda“. Odložil jsem odjezd vlakem, uvařil si oběd a kávu pod sjezdovkou v Koutech, náhodně a mile potkal pár lidí a mizel na vlak.

Co říci závěrem?

I zimní bikepacking se dá se základním vybavením prožít.
Nevlastním fatbike, ale pouze 15 let staré MTB, které kromě urvaného bowdenu zadní přehazky přežilo… #ravo #mtb
V-brake brzdy nejsou vhodné na sníh…
Určitě bych na podobný výlet nejel v PSD tretrách.. to jsem se naštěstí poučil už na Islandu, kdy člověk z kola taky hodně padá.