Stezka odvahy – zkouška, která je člověku zapovězena do dovršení 15 let. Zkouška, která vychází ze stejnojmenné knihy od Miloše Zapletala. V našem oddíle se o ní pokoušelo už pár lidí. Někteří uspěli, jiní ne. Avšak ti, co uspěli se tím nechlubí, ikdyž na to mají právo. Ti, kteří úspěšně dokončí stezku odvahy si mohou vyrobit vlastní křeslo ke slavnostnímu ohni. Nejsou však nositeli nějakého odznaku nebo diplomu, zkouška v jejích pokořitelích však zanechává mnoho. Zážitky, zkušenosti, samotu a vyčerpání.
O průběhu zkoušky se předem moc nedozvíš. Víš jediné – trasa kolem 30 km, nikdo tě nesmí vidět a musíš si vystačit s omezeným jídlem a vodou. Zkouška je zrádná. Hodně záleží na krajině, kde se o ni pokoušíš. Jiné to bude v krajině, kde je velká zástavba a ty se musíš vyhýbat silnicím, vesnicím a jediná možnost je ukrýt se v lese nebo putovat řekou. Jiné to samozřejmě bude, když se budeš pohybovat v pusté krajině, bez lidí a civilizace. Obojí má svá úskalí.
Já jsem se pokoušel o stezku odvahy v roce 2008 na táboře v Ralsku. Ralsko je bývalý vojenský prostor, kde se těžil uran, nachází se zde polorozpadlé vojenské ubytovny i zachovalé vojenské bunkry. Celá krajina byla zvláštní – po těžbě uranu zde všude, naprosto všude, vedou hadice, které slouží k sanaci kyseliny ze spodních vod. Krajina je prošpikována silnicemi a hadicemi sbíhající se do čističek. Zdá se, že je to krajina přímo stvořená pro podstoupení Stezky odvahy. Možná. V okolí se nachází několik zajímavých míst – vojenské letiště Hradčany, průrva Ploučnice, kopec Ralsko, obora a hromada vojenských objektů – ať už používaných či časem zapomenutých.
K podstoupení stezky odvahy se každý odhodlává sám. Pokud má rád výzvy, má většinou jasno. Někdo se rozhoupává déle. Mně bylo na táboře čerstvě 15 a výzvu jsem chtěl podstoupit od začátku. Samota, putování, starání se o sebe.. To je to pravý, co chci zažít! Proto jsem zhruba v půlce tábora měl vyrazit na cestu. Mám dojem, že to bylo po návštěvním dnu. Nabalil jsem, těžko už budu vzpomínat, půlku chleba, česnek, cibuli, sůl a cukr a vodu, se všemi se rozloučil a vyrazil přespat za tábor.
Zkouška se skládá z několika úkolů. Nesplníš jednu a končíš. Ta první spočívá v tom, že přespíš za táborem, v noci se vzbudíš a v určený čas máš ukradnout minimálně jeden praporek z náměstíčka. Hlídka hlídá standartně a stačí jí tě vidět, říct jméno a končíš. Já jsem spal za táborem, kousek od studánky. Plížil jsem se cestou do náměstíčka, kolem kuchyně. Hlídka nesvítila, proto jsem nevěděl, kde může být. Byl jsem schovaný za stromem, když v tu chvíli se ukázala. Stála za tím samým stromem co já, jen z druhé strany. Svítila směrem za mě, ale nic nenašla. Pochopitelně, stál jsem jen metr od ní. Do teď nevím, jak je to možné, ale hlídka si mě nevšimla a já jsem mohl pokračovat na náměstíčko ukrást praporek. Doufám, že se nade mnou hlídka neslitovala a neviděla mě. To bych totiž musel celou zkoušku opakovat..:) Praporek se mi podařilo ukrást. Když jsem se vracel na cestu, ve svahu jsem viděl světla. Tu noc byl totiž na náš tábor hlášen přepad. Byl to Míla ještě s někým. Měli sice přepadat tábor v jinou hodinu, ale už se k táboru blížili předem. Když jsem se jich posléze ptal, jestli svítili, rozhodně to zamítli. Doteď vlastně nevím, kdo v tom svahu svítil. Možná další přepad..
Noc byla bez problému. Ráno nastává další zkouška. Musíš se vzbudit včas. Ve stanovený čas, při budíčku, se celý tábor místo rozcvičky robíhá do okolí a hledá tě. Kdokoliv tě uvidí a zařve na tebe, končíš. Podařilo se mi včas uniknout z okolí tábora a pokračoval jsem na první vrchol. Schovaný v lese jsem potkal odjíždějící kuchaře na nákup. Musel jsem přejít cestu, kde jezdila hromada cyklistů. Naštěstí bylo docela brzo ráno a já jsem pokračoval na zříceninu hradu Stohánek. Ze zříceniny jsem viděl někoho na cestě pod sebou. Na každém vrcholu si přečteš obálku se zamyšlením, najíš se a odpočineš. Protože to byl teprve první vrchol, rychle jsem pokračoval dál.
Další vrchol byl blízko a lesem, proto jsem se nebál, že někoho potkám. Šel jsem na Velký Jelenní vrch (nebo taky Malý, už nevím). Šel jsem podle azimutu. Alespoň jsem ho taky využil a nešel po cestách – vlastně jich tam moc nebylo. Kopec se nezdál a dalo docela zabrat se na něj vyškrábat. Na kopci byla tak 10 m vysoká skála. Vyškrábal jsem se na ní i s krosnou a hleděl do krajiny. Byl tam odsud super výhled. Podle azimutu jsem se snažil najít další místo, kam mám jít. V dáli jsem ho taky viděl. To už začaly rozestupy mezi stanovištěmi nabírat na vzdálenosti. Ze skály jsem zase slezl a pokračoval v cestě. Když si vzpomínám kam jsem to lezl, nemám z toho moc dobrý pocit….
Dalším místě byla Průrva Ploučnice. Snažil jsem se najít nějakou kloudnou cestu. Několikrát se mi totiž stalo, že jsem šel lesem a najednou jsem narazil na plot s ostnatým drátem. Někdy dokonce na čističku, kde bylo rušno. Mám dojem, že mě cestou někdo viděl. Po nějaké době jsem došel k průrvě Ploučnice. To místo mě dostalo! Stojí za to to vidět – řeka zarytá několik metrů v pískovci. Tam jsem si přečetl další příběh a šel dál, tentokrát na vrchol Ralsko.
Cestou z průrvy (nebo na průrvu, to už nevím) jsem potkal bachyni s mladýma. Byly pár metrů ode mě. Nebyl to příjemný pocit, ale nějakým způsobem zmizeli a nezajímali se o mě.
Už nevím kudy jsem šel, ale vím, že to bylo dost do kopce. Pokud jsem to šel přímo proti vrstevnicím, nedivím se.:) Na úbočí kopce jsem si dal dokonce oběd. Trochu chleba a česnek s cibulí. Na vrcholu kopce je zřícenina. Na vrcholu naštěstí nikdo nebyl, tak jsem vylezl nahoru, nechal tam batoh a dál pokračoval nalehko. Na vrcholu jsem zase hledat podle azimutu další místo, kam mám jít.
Teď už se mi to pěkně ztrácí. Něco mi říká, že jsem pokračoval na Písčitý kopec. Musel jsem docela napřímo slézt z Ralska a najít ten kopec. Vím, že to vůbec nebyla sranda, ale nějak se zadařilo. Název odpovídal. Bylo tam opravdu hodně písku.
Dalším místem byla hráz nějakého rybníka. Cestou jsem procházel přes trosky nějakého vojenského objektu a přes tankodrom. Alespoň to tak vypadalo. Bál jsem se chodit mimo cesty, aby mi něco nebouchlo pod nohama. Doufám, že to byly předčasné obavy. Mám dojem, že oblast je čistá. Tam už začínala sranda. Hromada cest, jen třetina z nich v mapě. Podle azimutu taky nešlo jít, bylo tam dost teréních překážek.
Dalším cílem už byl pouze vrchol zadaný jménem a kótou. Nejspíš to byl Svébořický špičák. Naměřil jsem azimut a zkoušel jsem jít. Touhle dobou už bylo kolem 6. večer a já jsem myslel, že dojít do tábora stihnu uplně v pohodě. Při cestě na kopec jsem byl od tábora pouze asi 2 km. Radoval jsem se. Ne dlouho. Problém byl v tom, že kóta se nedala rozlišit od ostatního terénu a kopec jsem prostě nemohl najít. Únava začla působit a už se stmívalo. Bloudil jsem v oboře Svébořice a ani jsem nemohl najít cestu ven. Stočil jsem se moc na jih a šel nějakým údolím. Nechtělo se mi vylézat ven, proto jsem šel pořád dál. Pořád dál od mého cíle.
Cestou se mi stala opravdu zvláštní věc. Odpočíval jsem na kládách složených vedle cesty. Byl jsem tam asi dlouho (fyzicky jsem na tom nebyl nijak dobře). V paměti mám, že se poblíž objevila nějaká vysoká zvěř, jelen nebo něco takového. Seděl jsem nehybně a sledoval jsem ho. Ani mě nenapadlo, jestli mi může ublížit nebo ne. Prostě jsem seděl a kochal se. Bylo to pár metrů. Po několika minutách odešel. Já jsem taky pokračoval na své cestě. Doteď nevím, jestli to byla realita nebo jsem usnul. Spíš se klaním k první variantě.
Nakonec jsem vyšel asi 4 km od vrcholu, kam jsem měl dojít. Naprosto ztracen. Vůbec kde jsem se mi hledalo dost špatně. Nechtělo se mi ani uvěřit, že jsem se stočil tak na jih a jsem tak daleko. Další cestu jsem už vsadil na jistotu a oboru jsem obešel. Nechtělo se mi podstoupit stejný proces. Šel jsem po nějaké asfaltce – cyklostezce. Doufal jsem, že je to ta, co jsem myslel. Už jsem propadl fázi vyčerpání a bezmoci. Začínal jsem se propadat na fyzické i psychické dno. No, pokračoval jsem po asfaltce a užíval si krajinu a západ slunce nad nějakou střelnicí. Ta krajina byla opravdu zvláštní. Všude vojenské objekty, všude pusto. Nikoho jsem na cestě nepotkal. Nakonec jsem se z obory vymotal a po cestě jsem pokračoval pořád dál. Dokonce jsem věděl, kde jsem. Na jistotu jsem šel přes pole, kde byla posekané obilí. Nohy mi už moc nepracovaly a bylo vážně utrpení tudy jít. Proklínal jsem se, proč nejdu po cestě. Stalo se mi dokonce, že v dálce jelo auto, mělo zapnuty dálková světla a já jsem v panice lehnul na zem, aby mě nevidělo. To ale byla úplná blbost. To auto bylo tak daleko, že mě v životě nemohlo vidět… Už mi to fakt moc nemyslelo.
Zalezl jsem do lesa a brodil se kopřivami. V tu dobu jsem si pořád myslel, že stihnu dojít do tábora. Byla půlnoc. Podle plánu jsem měl už tak 4 hodiny být v táboře. Během další hodiny jsem usoudil, že to už není úplně v pohodě a chtěl jsem poslat do tábora SMS, že žiju, ale přijdu dýl. Už nevím, možná jsem ji poslal. Z nějakého důvodu jsem po chvíli usoudil, že tudy cesta nevede a vrátil jsem se na asfaltku, ze které jsem přišel.
Zhruba za týden se ukázalo, že jsem byl asi 1 km od tábora, stačilo pokračovat.
Po asfaltce jsem s vidinou tábora pokračoval na sever. Nebyl jsem schopný se moc orientovat a šel jsem dlouho. Asi dalších 5 km. To už mi přišlo vážně divné a začal jsem pochybovat. To už byly asi 2 hodiny v noci. Přímo naproti cestě jsem viděl v zákrytu Ještěd. To bylo znamení, že jsem hodně špatně. Rozhodl jsem se, že přespím do dalšího dne. Chtěl jsem dát vědět do tábora, ale byl jsem bez signálu a bez baterky. Něco se mi myslím podařilo odeslat. Ale zavolat nešlo.
Ráno jsem se snažil dojít zpátky do tábora. Ale těch 7 km nebo kolik moc nešlo. Moje nohy utrpěly otlačeniny a celkově jsem byl docela unavený. Spíš dost než málo. Ušel jsem asi 3 km a rozhodl se, že zkusím odpočívat a zkusím napsat do tábora. Byl jsem na dně a možná jsem to vnitřně vzdal. Do SMS jsem popsal, kde jsem, popsal jsem svůj fyzický stav a odeslal. Čekal jsem kousek od cesty a když jsem viděl přijíždět táborové auto, vylezl jsem z lesa. Nechal jsem se odvézt do tábora. Asi bych to už nedošel.
Cestou jsem zjistil, že předešlou noc jsem byl dost blízko tábora. Moje nohy vypadaly špatně. Někdo by to popsal, že jsem si je “orašploval”. Já jsem prý taky vypadal o pár kilo lehčí. Každopádně jsem půl dne prospal a odpočíval. Pak jsem vylíčil celou cestu. Myslím, že skauti byli tou dobou na puťáku. Zkoušla mi nakonec byla i přes všechno uznána. Přišel jsem zhruba o 12 hodin déle, než jsem měl. Přespal jsem další noc mimo tábor.
Zkouška byla výzvou, do které jsem se s chutí pustil. Postupem dne jsem zjišťoval, jak je náročná. Putování krajinou, sám, specifická krajina prostoru Ralsko,… Člověk tuto zkoušku do smrti asi nezapomene. Ikdyž zapomene, jak přesně to probíhalo, ty důležité věci ví pořád. Výzvy se mají překonávat a tohle je zkouška pro otrlé jedince. Tohle píšu v roce 2014, tedy 6 let po táboře v Ralsku a detaily se už nepamatuju. Ale potkání jelena na pár metrů asi asi budu pamatovat napořád. Co dál? Zkouška pro dospělé? Zimní stezka odvahy? Jasně, že jo!