Přesun do města
Z „bike pit“ na letišti jsme vyrazili do Reykjaviku. Čekalo nás asi 45-50 km. Island je z mýho pohledu trochu náročnej při pohledu na mapu – vždycky mi to přišlo jako krátký vzdálenosti. Ale prvních 45 km „na těžko“, s pořádným větrem a navíc po hlavní silnici z letiště do města byla náročná první zkušenost.
Ještě k tomu jsem musel ladit posed na kole – vždycky (předtím) jsem trpěl na křeče a hned po prvních 10 km se začaly objevovat. Což si přiznejme je dost brzo – s představou dalších 800 km nic moc. Každopádně jsem upravil předo-zadní polohu a hned to bylo v pohodě. Během večera jsme si i zkoušeli jak Mapy.cz plánují pro cyklisty na Islandu. Zjistili jsme, že nic moc… několik úseků jsme absolvovali vedle hlavní silnici, v terénu co určitě cestu nepřipomínal. Ale jo – takhle zpětně to byla jedna z těch dobrých!
Prvně jsme se taky setkali s jedním úkazem – a to sice tím, že i ve 12 v noci bylo světlo. Po příjezdu do kempu nám to ale bylo úplně jedno. Vybalili jsme stan, uklidili kola a čekala nás první noc. Další den je ve smyslu transportu před West Fjords a po pár hodinách spánku na letišti se nám odpočinek hodí.
Kolo, BUS, pauza, miniBUS a kolo
Další den jsme víceméně pouze cestovali. Nejdřív po městě na kole – potřebovali jsme se dostat na autobusové nádraží, odkud jsme měli namířeno na sever. Město bylo na cyklisty trochu uzpůsobeno – ale omylem jsme párkrát skončili na dvouproudovce „obchvatu“ města. Každopádně nádraží jsme v pohodě našli a byli jsme tam s předstihem – chtěli jsme si zaručit, že se naše kola vejdou na držáky. Většina autobusů mezi městy má totiž držák na kole za autobusem – maximálně ale pro 4 kola. Neměli jsme moc plán B, tak jsme se potřebovali narvat do BUSu za každou cenu. První autobus nás dovezl do města Borgarnes, kde jsme měli asi 90 minut na přestup. Takže v rámci rozcvičky jsme se hezky projeli po okolí bez nákladu.
Každopádně když ubíhal čas, kdy druhý autobus měl už dávno odjet, tak jsme zbystřili. Čekali jsme na zastávce na klasický (rozuměj velký) autobus. Místo toho se už za rohem chystal k odjezdu mini bus – spíš dodávka – pro cca 15 lidí s přívěsem na batožinu. Tak jsme rychle kola rozmontovali, sundali brašny a částečně do kufru dodávky a částečně do přístavby na zavazadla hodili naše kola. Další asi hodina a půl byla vtipná a AUTENTICKÁ. V autobuse seděla zajímavá skupina lidí – nějací mladí s krosnama (nejspíš na výletě po Islandu), pak pár dvojic taktéž na dovolené a k tomu pár místních lidí. No a k tomu jsme tam seděli my – a chystali se vystoupit na zastávce, kde většinou nikdo ani nenastupuje, ani nevystupuje.
Ta zastávka byla totiž v místě jediné benzínky široko daleko. Kvůli zpoždění, které jsme nahnali při odjezdu řidič docela spěchal. Tak jsme rychle vysypali naše věci, hodili na hromadu a už viděli, jak dodávka mizí dál. Zůstali jsme s větrem, hromadou věcí a kopci před námi.
Každopádně nás čekal první OPRAVDOVÝ úsek našeho „dobrodružství“ – ne „nudné“ město (nechci to zatracovat – jen jsme se oba těšili na tohle co přicházelo)… ale hory, kopce, silničky apod. Tedy dali jsme si prvních asi 35 km do kempu těsně před trajekt, který nás měl odvézt na West Fjords (trajekt jsme kupovali předem – ale věřím, že pěší i cyklisti se vejdou vždycky). Při první cestě jsme si užili vítr v zádech (nejenom), sluníčko nad obzorem (skoro bych řekl zlatá hodinka) a sjezd do městečka.
DEN 2
Noc jsme strávili v kempu a ráno jsme se probouzeli do jemného deště. Brali jsme to statečně – přece jenom každý říká, že to to bude tak pořád. Ale už k trajektu! Cesta trvala asi 2,5 hodiny (a my naplno využívali možnosti pořádného jídla… burgeru a nabíjení všechny elektroniky) a my jsme se objevili na West Fjords! Místě, které mi bylo hodně doporučováno a prvním cíli naší cesty. Chtěli jsme si to užít a projet alespoň část. První den jsme ujeli skoro 90 km a podruhé zažívali VÍTR. Tentokrát bych ho s dovolením nazval BRUTÁLNÍM.
Na Fjordech jsme si zažívali různé typy silnic, různé druhy větrů a jen pár aut, turistů. Každopádně opět bych rád zmínil ten vítr.. no koukněte sami.
Na téhle trase jsme si brutálně mákli. Vítr při pobřeží dosahoval dost závratných rychlostí a byl jsem rád, že nejedu sám. S Maxem jsme se museli po pár minutách střídat, aby jeden z nás rozrážel vítr a ten druhý si trochu odpočinul. Občas jsme musel šlapat i z kopce, abychom se pohnuli z místa. Zároveň výhoda byla, když jsme na fjordech změnili směr a jeli „po větru“. V tu chvíli vás to tlačí dopředu a nemusíte se moc snažit. Po zmíněných 90 km jsme stan postavili na jediném místě, kde nefoukalo tolik – a to sice k příkopu silnice. Chytli jsme super západ slunce.. a po 90 km, větru a vyčerpání jsme usínali dost rychle.
DEN 3
Třetí den jsme se probouzeli u silnice a čekal nás dost podobný výhled na tento i další den. Asfalt se měnil ve štěrkové cesty, vítr neustával a lidí kolem nebylo zrovna moc. Nás čekalo 1300 m převýšení a tak nějak 110 km k dalšímu kempu. Pořád jsme žili v představě, že takové vzdálenosti prostě musíme v pohodě ujet, ne?…
Polední káva v KAVÁRNĚ nás příjemně překvapila a my chytli „druhý dech“ na druhou půlku trasy. Tu jsme z nějakého důvodu zvládli za mnohem kratší čas a výdej energie. Ale ten kopec jsme v plánování nějak přehlédli.. tedy byl docela „nekonečný“. Cestou z kavárny to ale všechno dokreslovalo to okolí! Za mě fjordy jak mají být a tenhle úsek cesty jsem si faaaakt hodně užíval!
Toho dne jsme dorazili do kempu a vlastně naše West Fjords dobrodružství pomalu končilo. Řešili jsme, jak si cestu trochu optimalizovat, abychom se rychle dostali do dalšího cíle – a tedy na začátek horské části. Takže večer v kempu – za tak super „západu“ slunce jsme plánovali kombinaci autobusů atd. Celá ta situace a jízda po pobřeží mi přišla jak někde v Chorvatsku. No ale 110 km a vítr nás zase poslal do postele jako nic…
DEN 4
Další den nás čekalo jen asi 40 km. Počasí nic moc a během dne se trochu zatáhlo a rozpršelo (pořád dobrý na to, že mělo pršet POŘÁD). Čekal nás přejezd jednoho hřebene a tak nějak jsme plánovali, že se potkáme s jednou češkou, která pracovala přes léto poblíž v hotelu (jediném široko daleko). Každopádně to nakonec nedopadlo a my zvolili plánované přiblížení autobusem na sever na začátek hor. Pár hodin jsme tedy na pohodu seděli na benzince a sledovali šrumec turistů..
Přijel autobus a naše obava, abychom narvali kola do držáků se objevila znovu. Tentokrát opodstatněně – 4 kola za autobusem už visela – tak jsme prohodili s řidičem pár slov, on ochotně volal na dispečink jak to vyřešit a nakonec jsme za pár minut zase rozdělávali kola a brašny. Tentokrát hodně – kola se musela vejít do kufrů autobusu – tedy do toho prostoru co většinou cpete kufry.. No vešla se!
Chvilku jsme si v autobuse odpočinuli a za hodinu a půl jsme vystupovali v úplně jiné krajině. Jak jsem vzpomínal na hnus počasí kolem benzínky, tak o 100 km dál (ve městě Varmahlíd) bylo bez deště, krásný západ slunce… prostě klikaři! Tak jsme zase smontovali kola, přesunuli se do fajn kempu a ráno se probouzeli do sluníčka, skoro bezvětří a vydali se dokoupit zásoby. Čeká nás totiž pár dní mimo civilizaci.
Co dál?
Příště nás čeká už to pořádný dobrodružství! Ne že by to nebylo do teď dobrý… Islandská vysočina!